7. díl - Oči na cíl

"Už půl roku na něčem dřeme a cíl je stále v nedohlednu. Zákazník by měl mít nějvětší zájem na tom, abychom uspěli a místo toho nám pořád mění zadání. Vždyť pracujeme pro něj! Sakra. Do toho musím dělat chůvu týmu a jenom za dnešek mám dalších 80 nepřečtených emailů. A dnes nejede kávovar. To je hrůza!"

...

"Ne, to je život. Život lídra. A vybral sis to sám, tak tady přestaň brečet, seber se a makej!"

Tak to byl zrovna ten slabší den. Všichni je máme. A i ta nejlepší práce na světě umí být někdy pěkně otravná. Právě jsem se pohádal sám se sebou a pomohlo to! Připomněl jsem si, proč to všechno dělám a jestli mi to za to pořád stojí.

Přesně tak, jak jsem se to naučil při studiu bojových umění. Těm jsem se chtěl věnovat od dětství, ale tam, kde jsem vyrůstal, tato možnost nebyla. Dveře dojo se mi otevřely až s nástupem na vysokou školu a už nikdy se nezavřely.

Strávil jsem mnoho hodin v postojích při nácviku sestav karate, na střídačku s kliky na kloubech rukou. Judo byla fyzika v praxi a taky trochu toho létání, které jsem studoval na VŠ jako hlavní obor. Jiu-jitsu vyrovanalo rozdíly mezi výrazně silnějším a výrazně slabším soupeřem, což jsem jako jeden z nejmenších žáku na základní škole velmi ocenil. Zpětně. V aikido jsme se naučili, jak využít energii soupeře proti němu samotnému. Super, týpek se zmlátí sám. A Steven Seagal v tom nehrál žádnou roli.

Větší část japonské cesty bojovými uměními jsem fungoval také jako trenér a obraz tak byl kompletní. Něco se učím, něco dávám. Rovnováha.

Pak jsem se dostal do bodu, kdy můj další rozvoj začal stagnovat a rovnováha byla porušena. Přehodnotil jsem tedy své cíle a přidal filipínská bojová umění, která dala mé vizi bojovníka úplně nový rozměr. Box s nožem. Sparing s mačetou. Čtyři údery za sekundu. To jako fakt? Nicméně, rovnováha je zpět a manažerských lekcí jsem si odnesl spoustu.

S některými vás seznámím:

Princip neulpívání

Modelové situace v sebeobraně zařazuji rád. Začínáme jeden na jednoho. Jeden obránce na jednoho útočníka. V reálném světě si ale většinou nemůžeme dopřát komfort soustředit se pouze na jednoho protivníka a zapomenout na okolí. Váš to-do list by mohl vyprávět. Proto brzy pokračujeme modelovkami 1:2, 1:3, 1:4 a nakonec mlýn. Úkolem obránce je vyřešit vždy největší hrozící nebezpečí a nefixovat na něj příliš pozornosti. Jen nezbytné minimum, protože ten zbytek je stále potřeba k monitorování celkové situace. Prioritizace v praxi.

Princip soustředění

Stejně jako jsem si v dětství vysnil, že jednou budu bojovník, tak v podnikání je dobrá vize základem úspěchu. Ať už ji pak realizujete agilně, tradičně nebo kombinovaně. V roli lídra udáváte pomocí vize směr, i když zrovna nevidíte cíl.

Vaše loď pluje v mlze a vy máte kompas, kterým vedete celou posádku. Kormidelník dostává jasné zadání, tým vidí, že máte situaci pevně v rukou a cíl se před vámi postupně vynořuje.

Vize způsobuje motivaci a funguje směrem dovnitř, tedy k sobě samým, a taky směrem ven, tj. k vaší posádce.

A když se dostaví frustrace jako na začátku článku? Připomeňte si vizi. Ideálně opakovaně. Pokud vás jako lídra nemotivuje, je třeba ji aktualizovat. Když nejste motivovaní vy, nebude ani váš tým. Emoce jsou nakažlivé.

Hroší kůže

Každé rozhodnutí, které uděláte, bude kritizováno.

Zejména v krizi. Na to je potřeba se připravit, počítat s tím a obrnit se trpělivostí a velkou mírou odolnosti. Jako když inkasujete ve sparingu. Máte svůj cíl? Skvělé. Jděte za ním. Občas to bude trochu bolet, ale to vás přece nezastaví.

Navíc jako lídři nebojujete jen za sebe, ale taky za váš tým. Chráníte ho před rozmary zákazníků. Ovšem pozor! Oprávněné stížnosti na chyby v týmu rozumně pouštějte přímo jejich autorům. Jinak nezažijí nepohodlí z následku a chybu budou opakovat; není následek, není zlepšení. Přesně jako když koupíte pár ran během sparingu - naučíte se krýt.

Princip zrcadlení

Ať chcete nebo ne, role lídra s sebou nese velkou zodpovědnost, mimo jiné i za chování ostatních.

"To je přece hloupost. Každý svéprávný člověk s občankou si snad svoje chování řídí sám."

Samuraj gentleman

Trénink pro mě jako trenéra začíná vždy už s příchodem do šatny. Mám blbou náladu, den za moc nestál, špatně jsem spal. Ok, stane se. Ale pokud přijdete do šatny mezi ostatní s hlavou v dlaních a poté s úsměvem a zdánlivě plní energie zahájíte trénink, lidé vám to nebudou věřit.

V roli lídra se stáváte určitým vzorem pro vaše okolí. A ne jenom na tatami a na poradě. Všichni jsme jenom lidé a každý má právo na horší den.

Moje doporučení tedy je, buďte konzistentní a na nic si nehrajte.

V očích vašeho týmu určitě neklesnete, protože přiznáte, že se vám zrovna moc nedaří. Naopak můžete některé povzbudit svým příkladem, že i když dnes fakt není posvícení, umíte se "kousnout" a udělat, co je potřeba. A pak si dejte zaslouženou pauzu :)

Závěrem, svým oblečením a upraveností také vyjadřujete úctu ke svému okolí. Nejen jako vedoucí.